Květnové výročí nám připomíná i hrdinské zdravotníky
Právě v těchto dnech si připomínáme osvobození Československa od německé fašistické armády a konec II. světové války. K osvobození země od fašistů velkou měrou přispěli i zdravotníci. Pojďme si připomenout některé zajímavé příběhy, které se bezprostředně týkají lékařů, zdravotních sester a ošetřovatelek a dávají nám nahlédnout do přetěžkých podmínek, ve kterých tehdy zachraňovali lidské životy. Nesmírně záslužnou činnost v uchování vzpomínek odvádí projekt Paměť národa.
O každé z uvedených osobností by se dal napsat román. Některé zaznamenané příběhy jsou doslova děsivé, šílené, dojemné. Z dalších vyprávění na nás padne tíseň. Všechny mají ale jedno společné, ve všech příbězích najdeme jednotící prvky. Odvahu čelit strachu, pokoru, sílu v odhodlání a hrdost. Spatřujeme jasné přesvědčení a víru v dobro a také v to, že postavit se hrůzám a zlu prostě má smysl.
„Hned jsme začali vystupovat z vlaku, Němci na nás udělali nálet. Hodně lidí tam utrpělo těžká zranění. Já vyvázla a dostala jsem se na polní obvaziště. Na své první pacienty si vzpomínám, jako by to bylo dnes. Bylo to asi 200 vojáků, kteří byli špatně očkovaní. Měli vysoké horečky a silné hnisavé flegmony, které bylo třeba vyříznout. Jelikož jsem na ošetřovně byla sama, poprosila jsem svého budoucího manžela, aby mi podržel mističku a já mohla těm vojákům pomoct. Tak jsem udělala skalpelem dvoucentimetrový řez a vybrala jsem bakterii. Manžel ihned omdlel, protože se na to nemohl dívat. Ale mně se nakonec podařilo některé vojáky zachránit, ráno už neměli horečky. Další jsem posílala do nemocnice do Samboru. V Hodoníně a ve Slaném mě poznali důstojníci, kterým jsem zachránila život, a já jsem dostala medaili za odvahu, že jsem dělala práci, kterou dělají lékaři, i když nejsem žádný lékař.“
Na první bojové zkušenosti takto vzpomíná Hilda Veselá, zdravotnice v čs. armádě, podplukovnice v. v.
Narodila se 24. 7. 1924 v Kosově v tehdejším Polsku. Dva roky studovala zdravotnickou školu a v roce 1941 dobrovolně odešla do Rudé armády. Němci jí zabili tři sourozence a umučili matku, která nosila do hor jídlo a oblečení partyzánům. V armádě dělala Hilda Veselá zdravotní sestru, ovšem měla znalosti jako lékař, přestože jím nebyla. Účastnila se operací v Ázerbájdžánu (Baku), Dagestánu (Děrbent), odkud se později jako vrchní sestra dostala na severní Kavkaz do sanitního vlaku rozvážejícího raněné vojáky. V roce 1944 byla převelena z Rudé armády do československé (tzv. Svobodovy). Setkala se s generálem Žukovem a generálem Píkou, který zajistil její vyléčení z malárie. Jako zdravotní sestra se účastnila bojů v Dukelském průsmyku a osvobození Vysokých Tater, kde podávala rusky hlášení prezidentu Benešovi. Ve válce utrpěla zranění, při kterém došlo k poškození jejího zraku a sluchu.
Z výpovědi zdravotnice Jiřiny Vítkové: " Každou chvíli nám přivezli raněného. Naším úkolem bylo poskytnout mu první pomoc a pak se odváželi dál, do polní nemocnice. Zranění byla různá, ale nejčastěji střepiny, popálení. Když vás zraní, tak to v první chvíli vůbec necítíte, až za chvíli, když to začalo krvácet, tak se to rozbolelo. Každého to bolelo, každý chtěl žít a každý chtěl přežít. Všichni jsme měli rádi život a to, co by nás čekalo tady, v osvobozené vlasti. Taky jsme někdy pomáhali s dopisy těm, co nemohli sami psát. Práce zdravotnice byla nesmírně náročná. Zranění často při ošetřování křičeli bolestí, ale věděla jsem, že i když způsobím bolest, tak tomu člověku chci pomoct. Takže chtě nechtě musím zatnout zuby a udělat, co je třeba.“
Zdravotnice Jiřina Křížková v srpnu 1944 odešla k československému praporu, který v té době procházel volyňským územím. Působila ve vojenské polní nemocnici. "Systém byl třístupňový, existovaly tři skupiny zdravotníků, kdy jedna skupina pracovala, druhá se připravovala k přesunu a třetí se přesouvala. Tak byli zdravotníci schopni vždy průběžně za postupující frontou poskytovat pomoc zraněným vojákům. Pamětnice vypomáhala i v ruské nemocnici Praga a působila i na předsunutém stanovišti, které zachycovalo zraněné v bezprostřední blízkosti bojů. Tato skupina byla tvořena velitelem, jedním lékařem a deseti zdravotníky. Práce tu byla extrémně fyzicky i psychicky náročná,“ citujeme web Paměti národa. A sama Jiřina Křížková vzpomíná: “To jsme museli být připravení kdykoliv na každý příjem a kolikrát už to trvalo celý den, nohy bolely, a nakonec i hladoví jsme byli, a byli jsme tak sterilní, že jsme se nemohli jít najíst a svlékat se. Tak nám saniťáci odtáhli roušku a dávali nám do úst kostku cukru nebo napít.“
„Já jsem neměla jinou možnost, já bych tam musela děti nechat. A to jsem nemohla udělat", vypráví dětská ošetřovatelka Marie Sidorová. Narodila se 2. 7. 1919 v Kyjevě na Ukrajině v rodině českého legionáře, který se zde usadil. V roce 1939 dokončila školu a získala titul Diplomovaná zdravotní sestra. Protože nemohla sehnat práci, pracovala téměř celou válku načerno. V létě 1944 se vrátila do Martina a získala práci jako vedoucí kojeneckého ústavu. Během Slovenského národního povstání zůstala sama s nejméně třiceti devíti dětmi uvězněna u frontové linie ve Vrútkách, pečovala o zraněné na frontě. Po skončení nejhorších náletů se jí podařilo alespoň kojence umístit do nemocnice do péče primáře Murtina. S ostatními dětmi školou povinnými a batolaty se evakuovala do Banské Bystrice, poté do Rakova, Turčianských Teplic, Banské Štiavnice a nakonec se usídlili v rekreačním areálu pod Sitnem. Odtud musela už sama prchnout před Němci, přidala se k vojákům, dostala se k bojům u sv. Kříže, poté k Banské Bystrici. Pracovala v nemocnici v Detvě, odkud se evakuovala do Zvolenské Slatiny a dál na Kyslou vodu, kde s partyzány připravovala „železné zásoby" masa, kůží a textilu ukryté v lese. Poté se dostala pod Prašivou, kde se ocitla v ohnisku bojů a přidala se ke zpravodajské službě Rudé armády. Jejím úkolem bylo shánět léky, ošetřovat zraněné, překládat, ale také předávat šifrované dopisy a případně získávat německou korespondenci. Konec války strávila „na cestách" v Čechách. Po válce se vrátila do Martina a pracovala v tamní nemocnici.
Anna Havranová se dostala ze sovětského lágru a pomáhala jako zdravotnice: "Mladí lidé, kteří hledali svobodu a únik před maďarskou krutovládou, se ocitli ve spárech ještě krutějšího a bezohlednějšího bolševického režimu. Teprve 21. června 1943, po bezmála čtyřleté anabázi v sovětských věznicích a pracovních táborech, se Anna Havranová dočkala odvodu do armády. Cesta do Buzuluku trvala celý měsíc! Anna Havranová byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu. Na radu lékaře si ale udělala zdravotnický kurz a bojů u Kyjeva a Bílé Cerkve se už zúčastnila jako zdravotnice. Informace o jejích pozoruhodných výkonech se dostala i do knihy „Z Buzuluku do Prahy. O tom, že Anna Ťuchová u Bílé Cerkve vytáhla z boje a ošetřila 42 raněných, se čtenář dočte na straně 167,“ dozvídáme se z webu Paměti národa.
Lékař Vladimír Beneš za války pracoval nejprve dva roky jako výpomocný redaktor v největším plzeňském deníku Nová doba, poté dva roky jako zřízenec v plzeňské nemocnici, kde postupně prošel všechna oddělení a mnohokrát ošetřoval zraněné po náletech. Při osvobozování Plzně jel s kamarádem Josefem Kuntem v ústrety koloně Američanů, dovedl je na radnici a dva dny jim dělal tlumočníka. V letech 1945‒1949 studoval medicínu nejprve v Praze, poté v Plzni. Prvního září 1949 nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, kde zůstal až do roku 1978. V letech 1978‒1992 pracoval jako přednosta v nemocnici v Praze-Motole, kde založil oddělení dětské neurochirurgie. V roce 1992 uspořádal v Praze světový sjezd dětské neurochirurgie, který byl vrcholem jeho kariéry. S manželkou Zdeňkou, kterou si vzal v roce 1948, má syna Vladimíra (*1953), jenž je taktéž světově uznávaným neurochirurgem.
Na portálu Paměti národa se podobných příběhů dozvíte stovky. Ne všichni tehdejší lékaři a zdravotníci mohou vypovídat své zážitky a povědět světu o prožitých hrůzách. Drtivá většina už nikdy své mírové a lidské poselství nevypoví. Zemřeli v bojích, byli umučeni v nacistických, ale později bohužel i v komunistických lágrech. Děkujeme za jejich oběť.
ČEST JEJICH PAMÁTCE.
O projektu Paměť národa
Digitální pamětnický archiv Paměť národa vytvořily v roce 2008 tři české instituce: sdružení Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Post Bellum je sdružení novinářů a historiků, které od roku 2001 buduje sbírku vzpomínek pamětníků, Český rozhlas je významnou mediální veřejnoprávní institucí a disponuje rozsáhlým zvukovým archivem a technikou, Ústav pro studium totalitních režimů je úřad zabývající se zkoumáním, analýzou a dokumentací totalitních režimů 20. století.
Paměť národa můžete podpořit i Vy, například pomocí DMS PAMET zaslané na 87777 (cena DMS je 30 Kč, sdružení Post Bellum dostane 27 Kč).