Signum laudis aneb Lékaři v dějinných momentech

prof. Dr. Med. František Jan Mošner

Český lékař prof. Dr. Med. František Jan Mošner se narodil 25. července 1797 v obci Dolní Mrač u Benešova.  Byl autorem lékařské literatury, profesor chirurgie a tzv. babictví olomouckých lékařských studií a rektor olomoucké univerzity.

Prof. Mošner se narodil v rodině konopišťského zahradníka a díky podpoře otcova zaměstnavatele, hraběte z Vrtby, mohl vystudovat medicínu. Studia dokončil na Lékařské fakultě v Praze pod vedením Antonína Jungmanna v roce 1826 (magistr porodnictví & doktor medicíny a chirurgie), pak působil jako druhý porodní asistent v porodním domě (už od 1824) a později jako asistent na klinice porodnictví. Později byl městským lékařem v Benešově.

V roce 1829 se stal profesorem porodnictví a chirurgie lékařských studií olomoucké univerzity. V Olomouci byl také ředitelem nalezince a porodnice. Přestože byl původem český Němec, tak se na univerzitě přidal k Čechům, a publikoval i v českém jazyce, ve kterém vydal například první českou učebnici porodnictví. V průběhu revolučního roku 1848 byl pak po boku Jana Helceleta a Ignáce Jana Hanuše jedním z předních členů Slovanské lípy. V Olomouci, kde se stal také rektorem univerzity, vyučoval do roku 1874, kdy odešel na odpočinek do Kroměříže. Zajímavé je, že v téže době došlo také v Olomouci na nějaký čas k uzavření lékařských studií.

Jeho dílo Pěstounka podle některých badatelů inspirovalo Boženu Němcovou k sepsání díla Babička.

Dominique Jean Larrey

Výrazná osobnost historie zdravotnictví Dominique Jean Larrey, zemřel přesně dnes před 175 lety. Byl francouzským vojenským lékařem a chirurgem, zakladatelem akutní medicíny. Stal se také komandérem Řádu čestné legie a jeho jméno je uvedeno na jednom z nejčestnějších míst Francie – je vepsáno pod Vítězným obloukem.

Jako vojenský chirurg se zabýval vylepšením organizace vojenské zdravotní služby a vypracoval roku 1793 ideu “ambulance volante”, tedy létajících či lépe mobilních ambulancí. Tuto myšlenku i přes tvrdý odpor svým rostoucím vlivem plně prosadil až ve Velké armádě a tím nejen že zásadně ovlivnil vývoj válečné medicíny, ale stal se tak zakladatelem oboru, kterému dnes říkáme akutní medicína. Myšlenka vycházela z osobního pozorování, že voják ošetřený brzy po zranění má mnohem větší šanci na přežití než ten, který je léčen až po mnoha hodinách.

Vypozoroval, že velká ztráta krve je významnou příčinou ztrát, a proto kladl důraz na okamžité zastavení krvácení. Pro tento účel navrhl sanitní vůz tažený koněm či mulou, který by vyjížděl ještě v průběhu boje na bojiště. Tam personál ošetřoval raněné a zajistil transport imobilních pacientů do lazaretu umístěného těsně za bojištěm. Toto bylo zcela nové revoluční pojetí organizace lékařské polní služby, protože do té doby byly lazarety umístěny v hlubokém zázemí a byly proslulé svými špatnými léčebnými výsledky, které z velké části souvisely s pozdním léčebným zásahem.

Plným právem je tak historie válečné chirurgie dělena na období před Larreyem a po Larreyovi. Odpor proti novinkám byl jak z důvodů své revolučnosti, tak i proto, že zdravotní personál tehdy nepožíval žádné ochrany v boji a byl vystaven stejnému či mnohdy většímu riziku jako řadový frontový voják (Červený kříž byl založen až roku 1863). Larreyova vstřícnost, soucítění s poraněným a obětavost byly proslulé až legendární. Získal si úctu a respekt vojáků a politiků všech bojujících stran. Larrey byl též prvním, který nedělal vůbec žádný rozdíl mezi vlastním a nepřátelským zraněným. S jeho jménem je spojena též řada pokrokových chirurgických metod, hlavně resekčních a amputačních. Při neexistenci anestesie bylo nutno co nejvíce zkrátit operační dobu (v podstatě zkrátit traumatický stres). V tomto směru jeho manuální virtuosita byla neuvěřitelná. Dokázal amputovat horní končetinu za 1 minutu. Tak během bitvy u Borodina (7. září 1812) provedl 200 amputací horních či dolních končetin. Z dnešního pohledu neskutečný výkon.

Po Larreyovi je nazvána zeslabená oblast bránice pod osrdečníkem (fissura Larreyi), kterou navrhl Larrey (teoreticky) jako vhodnou k punkcia evakuaci hemoperikardu. Je známa též Larreyova hernie. Při nešťastném tažení roku 1812 si v krutém mrazu všiml, že hluboce ochlazené (nikoli omrzlé) operační pole (rána) je částečně anestezováno čehož při své činnosti využil a stal se tak vlastně jedním z předchůdců kryochirurgie. Všiml si také, že voják, který utrpěl úder do břicha (franc. choque) a neměl žádné poranění zevní byl nápadně bledý a pokryt studeným potem, což bylo spojeno s vysokou úmrtností. Tento stav nazýval symptome de choque a je tak autorem současného pojmu šok. Při naprosté neznalosti bakterií, natož pak asepse a antisepse si všiml, že rány často převazované, častěji se zanítí a jsou východiskem septického stavu. Proto razil menší zlo a rány převazoval velmi zřídka.

Larrey se nesoustředil pouze na válečnou chirurgii, ale ovládal obor chirurgie v celém tehdejším rozsahu, prováděl i na tehdejší dobu neobvyklé operace. V roce 1805 provedl spolu s dr. Percym na Jižní Moravě místnímu zemědělci kolostomii. Byl i zručným porodníkem.

Jeho mobilní ambulance byly později zaváděny ve všech moderních armádách. Dokonce i slavné Mobile Army Surgical Hospital (M.A.S.H.) v USA byly budovány na Larreyových myšlenkách.

Zdroj: UPOL, WiKi, Medarus.org